po út st čt so ne
1
8
15
22
29

Kompletní seznam významných dnů a výročí ve formátu PDF (1220 kB) pro rok 2022 naleznete ZDE

Přehled kulatých krnovských výročí je ve formátu PDF (184 kB) ke stažení ZDE

 

6. 1. 1622

Když 6. 1 1622 ratifikoval po Gáboru Bethlenovi mírová ujednání z Mikulova z 31. 12. 1621 i sám císař Ferdinand II., bylo tím dočasně ukončeno nepřátelství mezi císařem a sedmihradským knížetem Bethlenem. Tvrdou ránou však byl tento mír pro krnovského knížete, Hohenzollerna Jana Jiřího.

Gabriel Bethlen, též Bethlen Gabor, sedmihradský kníže, spojenec českých stavů i Jana Jiřího Krnovského. Mědirytina ze 17. století. 

Ten se, na rozdíl od většiny českých stavů, nezalekl po prohrané bitvě na Bílé hoře dalších bojů a odporu proti císaři. Dlouho operoval v Lužici a ve Slezsku, 13. 7. 1621 pak se svým vojskem vytrhl z Nisy a přes Krnov a Opavu mířil k Jablunkovskému průsmyku a do horních Uher. V horních Uhrách, na území dnešního Slovenska, trvaly boje mezi císařskými vojsky a vojsky sedmihradského vévody Gábora Bethlena, který musel po porážce českých stavů na Bílé hoře ustupovat, na druhou stranu jej nedokázala císařská strana vojensky vyřadit. Tlak císařských však donutil Bethlena k povolnosti, a v lednu 1621 bylo uzavřeno mezi Bethlenem a císařskou stranou příměří. Jenže mírová jednání selhala a v únoru 1621 propukly boje nanovo. Císařští zpočátku postupovali a dosáhli úspěchů dobytím některých míst, Skalice, Děvína, v květnu dokonce dobyli Prešpurk (dnes Bratislava), pak se ale jejich postup zastavil u Nových Zámků, tehdy jedné z nejmodernějších pevností na Slovensku. 10. 7. 1621 pak zde zaznamenali císařští citelnou ztrátu, když v bojích padl sám vrchní velitel císařských, Karel Bonaventura Buquoy.

Prešpurk (Pressburg), dnešní Bratislava, byl hlavním městem tzv. Královských Uher od poloviny 16. století. Koncem léta 1622, v držení císařských, sehrál neblahou úlohu v plánech Jana Jiřího a Bethlena.

Krátce nato zahájil své tažení Jan Jiří Krnovský, kterému již na základě spojeneckých dohod poslal v půlce června Bethlen vstříc jezdecký oddíl o síle 2 000 mužů na ochranu pěchoty. Před koncem července zahájil postup i sám Bethlen se svými hlavními silami, ač nebyly ještě plně shromážděné. Po příchodu vojska Jana Jiřího se oba spojenci pokusili dobýt Prešpurk, zde však zaznamenali první neúspěch. Zdatně se bránící posádce vydatně pomáhaly císařské síly, které se koncem jara pod tlakem bethlenových jednotek stáhly na Žitný ostrov. 

Mapka zobrazující průběh vojenských tažení od jara 1622, kdy v bojích na Slovensku útočili císařští, aby se v létě definitivně stáhli na Žitný ostrov, zatímco ze Slezska vytrhl Jan Jiří Krnovský, posléze následován Valdštejnem. 

1. září oba spojenci přerušili neúspěšné obléhání a třemi proudy zaútočili na Moravu. Ačkoliv dosáhli nejednoho dílčího úspěchu, v průběhu zářijových a říjnových bojů si nedokázali probojovat cestu přes řeku Moravu, na níž všechny přechody dokázal včas zabezpečit pro císařskou stranu Albrecht z Valdštejna. Když začalo být zřejmé, že boje váznou na mrtvém bodě a nepřinesou pokračování tažení k Vídni, natož aby se ji podařilo dobýt, což byl hlavní cíl celé spojené akce Bethlena a Jana Jiřího, začala Bethlenovi docházet trpělivost. Navíc žádná pomoc protihabsburským silám nepřicházela, začaly docházet zásoby i peníze a bylo jisté, že již nikdo jiný je vojensky nepodpoří. Bethlen tak prostřednictvím kardinála Ditrichštejna začal separátně vyjednávat o míru, navíc začal své jednotky stahovat k Uherskému Brodu, čímž nadále komplikoval už tak těžkou situaci Jana Jiřího. Jan Jiří sám našel v sobě dost sil, aby se ještě zmobilizoval k rázné akci. V půlce října nasměroval své jednotky k útoku na Olomouc, jejíž případné dobytí by poskytlo výtečnou základnu pro znovunabytí sil i další akce. Císařská strana však záměry krnovského knížete pochopila a zejména díky energickému jednání Albrechta z Valdštejna se na ně dokázala připravit. 12. 11. 1621 byl zahájen útok na Olomouc, ztroskotal však po mnohahodinových lítých bojích na olomouckých hradbách, kde pomáhali obráncům odolat sami vojevůdci Albrecht z Valdštejna a Torquato Conti. Poté se již armáda Jana Jiřího definitivně hroutila. Sám Bethlen zahájil první jednání s císařskou stranou již dokonce 10. 10. 1621 na zámku v Mikulově, mír byl dohodnut teprve 31. 12. 1621.

Mapka zachycující situaci na podzim 1622, kdy se celá akce protihabsburských spojenců zvolna hroutila. Marné pokusy zejména armády Jana Jiřího proniknout na pravobřežní Moravu. 

Císařská strana se zavázala zaplatit Bethlenovi 50 000 zlatých (původně požadoval 200 000), souhlasila s tím, že bude vládnout v Sedmihradsku a části východního Slovenska, uherská šlechta podporující Behtlena měla zaručena amnestii. Kompenzaci dostal Bethlen také v podobě Opolského a Ratibořského knížectví, která mu ale nezůstala dlouho. Na oplátku Bethlen, krom toho, že ukončil boje s císařem, se zřekl titulu uherského krále a vzdal se území drženém na severním Slovensku. Krnovský kníže a jeho spojenci z řad českých stavů, kteří pod jeho velením pokračovali v boji, se však žádného omilostnění nedočkali, císař dal jasně najevo, že jsou pro něj úhlavními nepřáteli, s kterými se hodlá vypořádat po svém. A Bethlen, který získal nemálo, s tím souhlasil. Na nějakou dobu tak skončily boje císaře a Bethlena, což nadále zhoršovalo situaci protihabsburských sil, a ve velmi zlé situaci se ocitl Jan Jiří Krnovský. Bez vojska a prakticky sám bez spojenců, se nakonec uchýlil na východní Slovensko za Bethlenem. V dalším pokračování bojů mu zabránila až smrt.

Jedním ze zásadních přelomů dějin jak českých zemí samotných, tak především Krnova, představovaly války mezi Rakouskem a Pruskem o Slezsko, které nakonec vždy skončili pruským vítězstvím a trvalým připojením celého Dolního Slezska, Kladska a většiny Horního Slezska k Prusku.

Po necelých sto letech, poprvé od skončení třicetileté války, se české země opět staly hlavním bojištěm. Mapa válečných akcí během 1. a 2. slezské války, nazývaných také válka o rakouské dědictví.

Císař Karel VI. Habsburský, který byl zároveň českým králem, vynaložil během své vlády značné úsilí, aby dosáhl uznání nástupnictví pro svou nejstarší dceru Marii Terezii. Krátce po jeho úmrtí se to ukázalo jako zcela marné. O „rakouské dědictví“ se přihlásilo vícero evropských států, na Slezsko si dělalo zálusk mimo jiné Pruské království. V tomto velmi chudém státu s málo úrodnou půdou sousedícím na severu právě se Slezskem nastoupil krátce před Marií Terezií rovněž mladý král Fridrich II., který po svém otci zdědil výbornou, byť v bojích ještě nezkušenou, armádu. Neváhal, a poté, co 26. 10. 1740 dorazila z Vídně zpráva o smrti Karla VI., započal Fridrich II. okamžitě s přípravami na válku. 

Pruská pěchota v boji. Armáda, kterou jako svůj nákladný koníček vybudoval pruský král Fridrich Vilém I., se jeho syn Fridrich II. rozhodl efektivně využít. Svým způsobem to bylo jedno z nejlepších dědictví, které mu jeho otec zanechal. 

Už 16. 12. 1740 vpadli Prusové do Slezska s armádou v síle 27 000 mužů a 42 děl. Posádky rakouské armády byly slabé, neboť drtivá většina rakouské armády přebývala v Uhrách. Výrazněji na odpor se postavily pouze relativně moderní pevnosti Hlohov, Kladsko, Nisa a Břeh, které museli Prusové obléhat. Zároveň s vpádem do Slezska zahájili Prusové jednání s Marií Terezií, kdy jí Fridrich II. nabízel ochranu a spojenectví za to, že mu bude Slezsko ponecháno.

Reprezentativní portrét Marie Terezie z roku 1755. Do pár měsíců od svého nástupu na trůn po náhlém a neočekávaném skonu svého otce musela prokázat mnohé panovnické kvality a uhájit samotnou existenci monarchie. 

To Marie Terezie rozhořčeně odmítla, když v tutéž dobu již pruská armáda mašírovala Slezskem. Jednání definitivně ztroskotala, když byl 21. 1. 1741 odvolán z Berlína rakouský velvyslanec. Zároveň již před koncem roku 1740 shromažďoval vrchní velitel habsburských vojsk Reinhard Wilhelm Neipperg rakouské síly u Olomouce.

Rakouská pěchota v boji. Přestože měla rakouská armáda bohaté bojové zkušenosti z válek s Turky, pruská armáda ji uštědřila lekce z efektivity a modernosti. Už za sedmileté války (1756–1763) byla rakouská armáda té pruské velmi vyrovnaným soupeřem a získala část ztracené prestiže, k vítězstvím na Pruskem to ale nevedlo. 

Na konci zimy 1741, daleko dříve, než Prusové očekávali, vytrhli Rakušané do Slezska. Nejdříve osvobodili z obležení Nisu a odtud zamířili k obléhanému Břehu. Fridrich II. rychle zkoncentroval své síly a 10. 4. 1741 se postavil Rakušanům u Molvic poblíž Břehu. Prusové měli 23 400 mužů s 53 děly, Rakušanů bylo 16 000 a disponovali pouze 19 kanony, byli to však ostřílení veteráni z bojů s Turky v Uhrách. Bitva začala pro Rakušany skvěle, neboť prudký útok zkušenější rakouské jízdy zahnal tu pruskou na útěk i se samotným králem Fridrichem II. Velení pruské armády se tak ujal maršál Schwerin, a ten svým protiútokem pruské pěchoty převálcoval rakouskou a v bitvě zvítězil. 

Bitva u Molvic z 10. 4. 1741 byla ranou rakouské vojenské prestiži, zatímco ta pruská letěla strmě vzhůru. Přitom Rakušané zahájili bitvu úspěšně a nechybělo zřejmě zas tak mnoho, aby vše bylo jinak. 

To bylo pro Rakousko nepříjemným políčkem, navíc se okamžitě plně aktivizovala protihabsburská koalice pod vedením Francie s plány, jak si účastníci Rakousko rozdělí. Na podzim 1741 dobyli za pomoci Francouzů Bavoři téměř celé Čechy, Fridrich II. se však nechtěl o svou kořist dělit, navíc byl znechucen intrikami spojenců, a 9. 10. 1741 uzavřel s Rakušany příměří. Ti napnuli veškeré síly proti Francouzům a Bavorům. Dařilo se jim však až příliš, a tak Fridrich II. v prosinci 1741 vstoupil s vojskem o síle 34 000 mužů na Moravu. Dospěl až k Brnu, to se ale úspěšně bránilo.

Na jaře 1742 se Prusové dozvěděli, že se ve východních Čechách formuje nová rakouská armáda, a vytáhli ji vstříc. Obě vojska se střetla 17. 5. 1742 u Chotusic západně od Chrudimi. Obě armády měly 28 000 vojáků, Prusové dvojnásobný počet děl. Pruská armáda rozhodně zvítězila, a Marii Terezii nezbývalo, než se jednoho z nejsilnějších protivníků zbavit jiným způsobem. Ač nerada, přistoupila na mírová jednání, s čímž souhlasil i Fridrich II., který se i přes vítězství necítil zcela jistý svými zisky. 11. 6. 1742 uzavřely obě strany předběžný mír ve Vratislavi – tzv. preliminiář, který byl 28. 7. 1742 definitivně stvrzen v Berlíně.

Bitva u Chotusic byla již poměrně jednoznačným úspěchem Pruska. Zdokonalená pruská jízda zahájila drtivý útok, vše pak dokonala pruská pěchota, která své kvality prokázala již v předešlém roce. 

Marie Terezie se konečně mohla soustředit pouze na ostatní protivníky, ztratila však celé Dolní Slezsko, Kladsko a většinu Horního Slezska, z níž jí zůstalo jen Těšínské knížectví a část krnovského, opavského a nisského knížectví. Po stanovení nové státní hranice mezi oběma státy se tak Krnov stal poprvé v historii hraničním městem, jímž už koneckonců zůstal dodnes. 

 

 

 

V roce 1872, kdy do Krnova dospěla železnice a byla zbourána Horní brána jako poslední z krnovských bran, došlo také k velké stávce textilních dělníků. Téma boje dělníků za lepší životní podmínky komunistický režim velmi rád zdůrazňoval a glorifikoval natolik, že jej v očích většiny současné laické veřejnosti takřka zdiskreditoval. Pravdou však zůstává, že podmínky dělníků jak v 19., tak nezřídka i v první půli století 20. vskutku nebývaly růžové. Pracovní doba byla výrazně delší, než jak je tomu v současnosti u nás standardem. Za práci dělníci dostávali zaplaceno, avšak výdělek nezřídka sotva pokrýval základní potřeby. Komu by se nechtělo „prosívat“ skutečná historická fakta a propagandu v literatuře vydané před rokem 1989, či vyhledávat a studovat mladší, propagandou nezatíženou literaturu, lze doporučit projekt České televize Dovolená v éře páry. V této „doku reality show“ byly účastníkům v připraveném areálu záměrně dočasně nastaveny, s drobnými výjimkami (např. povolení současných zubních kartáčků a zubní pasty pro vykonávání ústní hygieny), životní, pracovní a sociální podmínky na úrovni, jakou ji zažívali dělníci a dělnice po polovině 19. století. Nejen samotní účastníci, ale i diváci se mohli přesvědčit, že dělnický chlebíček přes sto a více lety býval častokrát doopravdy dosti tvrdý a pramálo chutný.

Kolorovaná pohlednice z počátku 20. století. Četné kouřící komíny a objekty továren dokládají, že Krnov se ještě před koncem 19. století stal městem továren, tudíž i městem dělníků… 

Krnov zasáhla průmyslová revoluce naplno krátce po polovině 19. století, kdy v Krnově začaly stále rychleji a v hojnějším počtu přibývat továrny. S těmi přicházela nejen konjuktura a rozvoj Krnova po všech stránkách, ale také rostoucí počet dělníků. Ti, stejně jako kdekoliv v monarchii, ale nakonec i jinde ve světě, se začali domáhat většího podílu na průmyslnickém bohatství a blahobytu, který přitom velmi výrazně pomáhali vytvářet. Někde byli páni průmyslníci poměrně osvícení a filantropičtí, a sami přicházeli se způsoby, jak dělníkům pro ně pracujícím pomáhat – formou aspoň menších příspěvků na děti, podporou dětí na studiích, výstavbou či financováním na tu dobu solidního bydlení, které pak dělníci se svými rodinami získávali zdarma či za výrazně dostupnějších podmínek aj. Jinde naopak nechtěli majitelé podniků o zvyšování mezd a zkracování pracovní doby ani slyšet. Dělníci, kteří si brzo začali uvědomovat své množství a sílu, tak přicházeli s tvrdšími postupy, jako byly stávky, manifestace, někdy ale přímo nepokoje. Na politickém poli přitom od poloviny 19. století začala nižší společenské vrstvy zastupovat sociální demokracie, která jako jedna z mála stran dokázala často překračovat i hranice národností, které přitom monarchii nakonec zcela rozbily.

Pozice sociální demokracie v Krnově byla natolik silná, a týkala se tak velkého množství lidí, že si mohla nechat vystavět monumentální sídlo na březích řeky Opavy. Dodnes dělnický dům, který dnes známe daleko více jako kino Mír, patří k výrazným dominantám Krnova.

Nebylo divu, že vzhledem k rostoucímu počtu dělníků se Krnov záhy stával jednou z bašt sociální demokracie ve Slezsku. Manifestace dělníků a jejich stávky se před koncem 19. století začaly stávat koloritem společenského dění v Krnově. Stávka v 24. 4. 1872 byla jednou z takových, trvala přitom až do konce května. Dělníci nepožadovali nic menšího, než vyšší mzdy a desetihodinová pracovní doba. V čele stávky stál Hugo Schmidt, jeden z nejvýraznějších německých politiků sociální demokracie v regionu, jenž se v Krnově dlouho těšil značné úctě. 

Hugo Schmidt patřil k nejvýraznějším postavám německém sociální demokracie nejen v Krnově, ale v celém regionu. Pozici této strany, ale také osobnosti tohoto muže a významu, jakého dosáhl, připomínal i náhrobek Schmidtovi, který stával na krnovském hřbitově. Později jej, coby připomínku „levičáka“ zničili nacisté. 

 

 

Vrch Cvilín byl výraznou dominantou nejen blízkého okolí Krnova již od pravěku. Nebylo překvapující, že už v prehistorii se zde usazovali lidé, a když se v průběhu středověku soustředilo osídlení naopak do nižších poloh a k řece, zdůrazňovalo postavení Cvilína vystavění kamenného hradu na zadním vrcholu. Na předním, dle tradice, byla dřevěná socha Panny Marie. Ta měla být snesena v počátcích reformace na Krnovsku a spálena.

Vyrvat celé Krnovské knížectví a Krnov samotný ze spárů „hereze“ dostali za úkol od nového krnovského knížete Karla z Liechtensteinu roku 1623 minorité, povolaní zpět poté, co byli za reformace z Krnova vyhnáni. Šlechta v knížectví i samotné krnovské měšťanstvo se tomu nějakou dobu zpěčovalo. Když však v červenci roku 1650 odešla švédská posádka coby tečka za mírovými vestfálskými ujednáními z roku 1648, přešli Krnované poměrně rychle a bez větších komplikací zpět do lůna katolické církve. S tím přišly záhy také odkazy, nadace a finanční příspěvky do církevní pokladny, z čehož kupříkladu minorité značně těžili. Od poloviny 17. století se navíc českými zeměmi šíří nová vlna zbožnosti spojená s velkou oblibou svatých, zejména Panny Marie, mluví se doslova o mariánském kultu. S dobou nastupujícího baroka je toto neodmyslitelně spjato. 

V případě Cvilína se toto vše zdárně propojuje s tradicí posvátného místa. Z popudu tehdejšího kvardiána kláštera minoritů v Krnově bylo na Předním cvilínském kopci založeno nové poutní místo. Ottweiler získal od biskupské konzistoře v Olomouci již 23. 6. 1678 povolení ke stavbě dřevěné kaple sv. Kříže a Sedmibolestné Panny Marie, vystavěné roku 1684. 

Zájem o toto poutní místo však dosáhl takové úrovně, že dřevěný kostel brzy nepostačoval a 22. 1. 1722 vydala biskupská konzistoř v Olomouci povolení ke stavbě kamenného kostela. Samotný krnovský kníže Josef Adam z Liechtenštejnu pak přislíbil dekretem z 31. 3. 1722 poskytnout veškerý stavební materiál. 6. 6. 1722 byl uzavřen kontrakt s krnovskými zednickými mistry Andreasem Gansem a jeho synem Georgem Fridrichem Gansem, proslulými zednickými mistry stavějícími takřka po celém teritoriu Horního Slezska, na stavbu kamenného jednolodního poutního chrámu. Základní kámen byl položen farářem Ignácem Langerem rovněž 6. 7. 1722 a za kvardiána Bedřicha Kubína byl roku 1727 poutní chrám dostaven. V různých etapách až téměř do roku 1786 pak probíhaly díky četným milodarům a bohatým příznivcům další práce na výzdobě interiéru kostela, při nichž se uplatňovali i význačnější umělci tehdejší doby.